Druha planeta smrti

Ijale pozorně naslouchala, jednou rukou míchala polévku a druhou se škrabala pod oděvem z pásů kůže. Jason se přistihl, že dělá totéž, a bolavá místa na kůži mu připomenula, že se od doby, kdy ho na této nehostinné planetě vytáhli z oceánu, drbal už bůhvíkolikrát.
„Co je moc, to je příliš!” vybuchl — zamířil ke dveřím a zabušil na ně. „Tohle místo je na hony vzdálené od civilizace, jak ji chápu já, ale to ještě neznamená, že bychom se nemohli zařídit co nejpohodlněji.”
Zvenčí zarachotily řetězy a západky a Narisi vstrčil do dveří svůj obličej zkroucený sklíčeností.
„Proč řveš? Co se stalo?”
„Potřebuju vodu, hodně vody.”
„Vždy ale vodu máš,” nechápal Narisi a ukázal na kamenný hrnec v rohu místnosti. „Tam je vody dost na několik dní.”
„Podle vašeho metru, můj milý Narisi, ale ne podle mého. Chci jí alespoň desetkrát tolik a chci ji hned. A trochu mýdla, pokud taková vymoženost ve vašem zapadákově existuje.” Stálo to spoustu dohadování, než Jason konečně dosáhl svého díky tomu, že vysvětlil, že tolik vody potřebuje k náboženskému obřadu, který je zárukou, že se mu zítra bude v práci dařit. Vodu dopravili v nejrůznějších nádobách a s ní také mělkou misku naplněnou účinným mýdlem.
„Jdeme na to,” oznámil Jason přiškrceným hlasem. „Svlékni se — mám pro tebe překvapení.”
„Ano, Jasone,” usmála se Ijale šastně a lehla si na záda. „Ne! Dáš si koupel. Víš ty vůbec, co to koupel je?”
„Ne,” vyjekla a otřásla se. „Ale zní to zlověstně.”
„Běž támhle a sundej si ty svoje hadry,” poručil, a to už hloubil v zemi otvor. „Tohle nám poslouží jako odpad — aspoň tudy voda odtekla, když jsem jí sem trochu nalil.”
Vodu ohřál na kamínkách, a Ijale se tiskla ke stěně a chvěla, když ji teplou vodou poléval. A když jí vtíral do vlasů kluzké mýdlo, vykřikla. Nepřestal však, jen jí rukou zakryl ústa, aby nemohla přilákat pozornost strážných. Namydlil si vlasy také a z té očistné operace měl příjemný pocit. Trochou mýdla si vyčistil uši a chvíli neslyšel, takže prvním příštím sluchovým vjemem byl zvuk otvírajících se dveří a Mikahův drsný výkřik.
Mikah stál ve dveřích s napřaženou rukou a třásl se hněvem, Narisi mu nakukoval přes rameno, fascinován tak prazvláštním náboženským obřadem.
„Takové zneuctění!” zahřměl Mikah. „Nutíš to ubohé stvoření, aby se sklonilo před tvou vůlí — ponižuješ ji, strháváš z ní šaty a spočíváš na ní chlípným pohledem, i když nejste svázáni poutem manželským.” Pozvedl paži a zakryl si oči. „Jsi zloduch, Jasone, démon zla a musí být postaven před soud…”
„Ven!” zaburácel Jason — otočil Mikaha čelem vzad a zatlačil ho ke dveřím kopancem, jaký praktikoval Ch’aka. „Jediné zlo sídlí v tvé hlavě, ty slídilská pápěrko. Dopřávám té holce první hygienickou očistu v jejím životě. Měl bys mi dát metál za civilizování domorodců a neječet jak siréna.”
Vytlačil oba ze dveří a na Narisiho zvolal: „Toho otroka jsem chtěl, ale ne teď! Dej ho někam do rána pod zámek, pak mi ho přiveď.” Zabouchl dveře a řekl si, že nesmí zapomenout si vynutit, aby dali západku i zevnitř.
Ijale se chvěla, a Jason z ní spláchl mýdlovou pěnu teplou vodou a podal jí kus čisté kožešiny, aby se usušila. Její tělo, když pozbylo nános špíny, vypadalo mladě a pevně a se svými pevnými ňadry a širokými boky… Pak si vzpomněl na Mikahovo obvinění a s neradostným zabzučením se odvrátil — svlékl se a pořádně vydrhl, ve zbývající vodě nakonec vyčistil svoje svršky. Nezvyklý pocit čistoty mu opět zvedl náladu, a když sfoukl lampu a za tmy se dosušoval, pobrukoval si. Lehl si, zabalil se do kůží na spaní, a právě když rozvažoval, jak se zítra pustí do práce na stroji, přitisklo se k němu teplé Ijalino tělo — okamžitě ho všechny myšlenky na strojařské problémy přešly.
„Tady jsem,” oznámila celkem zbytečně.
„Jo,” dostal ze sebe a odkašlal si, protože mu mluvení dělalo jisté potíže. „Tohle jsem tou koupelí opravdu nemyslel…”
„Nejsi moc starý. Tak o co jde?” Z jejího hlasu znělo ohromení.
„Nechci… víš… zneužívat situaci… musíš pochopit…,” soukal ze sebe dost nesouvisle.
„Co tím chceš říct? Ty seš jeden z těch, co nemají holky rádi!” Rozvzlykala se, cítil, jak se jí tělo chvěje.
„Když jsi v Římě…,” povzdechl si a pohladil ji po zádech.
Na snídani byly další krenoj, ale Jason se nacházel v příliš dobré fyzické pohodě, než aby mu to vadilo. Měl čistě a do růžova vydrhnutou kůži, a svědění i v rašícím plnovousu ustalo. Pyrranská kombinéza z kovové tkaniny uschla téměř ihned po vyprání, takže měl čistý oděv. Ijale se dosud zotavovala z traumatického účinku lázně, ale čistá pokožka a umyté vlasy, dokonce trochu upravené, z ní dělaly nepochybně atraktivní ženu. Bude muset pro ni sehnat nějaké šaty z místních zdrojů — byla by hrozná škoda, kdyby dopustil, aby si opět navlékla špatně vyčiněné kůže, které nosila, a tím dosažený efekt znehodnotil.
S pocitem značného vnitřního uspokojení hlasitě zavolal, aby otevřeli dveře, a rázným krokem se odebral na místo, kde na něj čekala práce. Mikah tam již byl — tvářil se zarputile a zlobně řinčel řetězy. Jason mu věnoval nejpřátelštější z úsměvů, a to jenom přisypalo sůl do rány na Mikahově duši.
„Dejte mu taky jenom želízka na nohy,” požádal. „A rychle! Máme dnes spoustu práce.” Otočil se ke skříňovému krytu se strojem, ruce si mnul v očekávání.
Krycí pl᚝ byl zhotoven z tenkého plechu, který nemohl znamenat nic moc nepochopitelného. Opatrně seškrábl trochu barvy a zjistil, že strany jsou k sobě připevněny zvlněným pájkovým spojem, ale jinak žádné další viditelné známky. Po určité době, kdy poklepával na kryt a tiskl ucho k jeho stěně, dospěl k závěru, že je to tak, jak usoudil, když si kryt prohlížel poprvé: dvojitá stěna vyplněná kapalinou. Proraž ji a zemřeš. Ta sloužila výhradně k tomu, aby chránila tajemství stroje, k ničemu jinému. Muselo se však přes ni nějak dostat, aby se mohl parní stroj udržovat — nebo se neudržoval?
Tvar skříně byl zhruba krychlový, a kryt obepínal pouze pět stran. Co ta šestá, ta základová deska’?
„Teď ti to, Jasone, zapaluje,” pochválil se a poklekl, aby si spodní stěnu prohlédl. Po celém obvodu vyčnívala široká příruba, zřejmě z litiny, kterou procházely čtyři otvory pro svorníky. Vypadalo to, že ochranný kryt je k základové desce připevněn měkkou pájkou, ale někde budou muset být pevnější spoje, protože se deska nepohnula, ani když trochu pájky opatrně seškrábl. Odpověď tedy musela být zde.
„Mikahu, pojď sem!” zvolal a Mikah se šouravým krokem vzdálil od tepla kamen jen s velkou nechutí. „Pojď blíž a dívej se na ten středověký hnací agregát, jako kdybychom mluvili o práci, když se budem spolu bavit. Budeš se mnou spolupracovat?”
„Nechci spolupracovat, Jasone. Obávám se, že se stykem s tebou pošpiním, jak se pošpinili jiní.”
„No, sám nejsi zrovna moc čistý.”
„Nemám na mysli fyzickou stránku.”
„Ale já jo. Určitě by se ti hodila koupel a trocha dobrého šampónu. O stav tvé duše obavy nemám, s ní si to můžeš vyříkat ve svém volném čase. Ale budeš-li se mnou spolupracovat, přijdu na způsob, jak se odtud dostat do města, kde tuhle mašinu vyrobili, protože cesta z této planety vede jedině přes město.”
„To vím, ale přesto váhám.”
„Malá obě teď pro velké dobro později. Není snad jediným smyslem tohoto výletu to, abys mě předal spravedlnosti? Toho cíle nedosáhneš, když budeš tady hnít celý zbytek života jako otrok.”
„Jsi ďábelský advokát, když takovým způsobem lámeš moje svědomí — ale to, co říkáš, je pravda. Pomohu ti tedy jen proto, abychom mohli utéct.”
„Platí. A teď do práce. Jdi za Narisim, a sežene aspoň tři solidně velké klády, takové, k jakým nás přikovali k partě čerpadlářů ropy. Přines je sem, a přines taky pár lopat.”
Otroci dovlekli klády jen ke kožené ohradě, protože jim Edipon vstup dovnitř zakázal, a bylo na Jasonovi a Mikahovi, aby klády namáhavě natahali do ohrady. D’zertanoj, kteří nikdy fyzickou práci nevykonávali, považovali za dobrý vtip, když je Jason požádal, aby mu s kládami pomohli.