Druha planeta smrti

Na této těžební stanici nebylo více než padesát d’zertanoj, jen mužů — svoje ženy a děti měli v nějaké jiné osadě výše v kopcích. Nebude nijak obtížné je pozabíjet, nebo vyhnat, a než budou schopni přivést posily, Jason a jeho uprchlí otroci budou už dávno pryč. V jeho plánech bylo jediné bílé místo, ale přísun nových otroků tento problém vyřešil.
„Hodně štěstí do dalších dnů,” zasmál se, když otevřel dveře ke svému pokoji a radostně si mnul ruce. Strážný vstrčil Mikaha do místnosti za ním a zamkl dveře. Jason zajistil dveře vnitřní západkou, pak pokynul rukou, aby se všichni stáhli do kouta, který byl od dveří a malého okénka nejdále.
„Dnes přišli noví otroci,” sdělil jim, „a jeden z nich je z Appsaly. Je to žoldák nebo voják, kterého zajali při nějaké potyčce. Tomu je jasné, že by se tady nedožil dne, kdy by ho pustili, a proto všechny moje návrhy vděčně přijal.”
„To jsou mužské řeči, kterým nerozumím,” prohlásila Ijale, otočila se a zamířila k plotně na vaření.
„Těmto rozumět budeš,” usoudil Jason a uchopil ji za ramena. „Ten voják ví, kde leží Appsala, a může nás tam dovést. Nadešel čas, abychom pomýšleli na to, že odtud vypadnem.”
Nyní mu Ijale přímo visela na rtech, a Mikah rovněž. „A jak?” vydechla.
„Prováděl jsem, co jsem si umanul. Teď už mám dost pilníků a paklíčů, abych se tady dostal do každé místnosti, několik zbraní, klíč ke zbrojnici a každého tělesně schopného otroka na své straně.”
„Co zamýšlíš učinit?” zeptal se Mikah.
„Uvést na scénu vzpouru otroků v nejlepším provedení. Otroci bojují s d’zertanoj a my prcháme, možná za pomoci armády, ale aspoň prcháme.”
„Ty hovoříš o revoluci!” zahřměl Mikah, a Jason po něm skočil a srazil ho k zemi. Ijale mu přidržovala nohy, když mu Jason klekal na hruď, aby mu zakryl ústa.
„Co se ti stalo? Chceš snad strávit zbytek života opravováním parních strojů? Hlídají nás až příliš pečlivě, než abychom měli aspoň trochu šance, že utečeme sami, a proto potřebujeme spojence. Teď už je máme zpracované — všechny otroky.”
„Hehohuse,” ozvalo se přidušeně mezi svírajícími Jasonovými prsty.
„Samozřejmě že je to revoluce. A taky jediná šance, kterou ti ubožáci mají a budou kdy mít, aby přežili. Teď je z nich lidský dobytek, mlátí je a zabíjejí, jak se jim zachce. S d’zertanoj nemůžeš mít soucit — každý z nich je nejmíň desetinásobným vrahem. Viděls, jak dokážou umlátit člověka k smrti. Máš pocit, že jsou tak citliví, že by jim revoluce způsobila duševní utrpení?”
Mikah se uklidnil a Jason poodtáhl ruku od jeho úst, připraven je okamžitě sevřít, kdyby z nich vyšlo něco hlasitějšího než šepot.
„Ovšemže nejsou citliví,” ozval se Mikah polohlasem. „Jsou to bestie v rouše člověčím. Nechovám k ním soucit — měli by být vyhlazeni a vymazáni z povrchu zemského, jako byla Sodoma a Gomora. Toho však nelze dosáhnout revolucí — revoluce je zlo, zlo ve své samotné podstatě.”
Jason potlačil zasténání. „To zkus vyprávět dvěma třetinám vlád, které v současné době existují, protože právě tolik se dostalo k moci — revolucí. Tolerantní, liberální, demokratické vlády ty vynesly hordy mladíků s puškami a neuhasitelná touha spravovat záležitosti ke svému lepšímu prospěchu. Jak jinak se zbavíš toho, kdo ti sedí za krkem, když ho odtud nemůžeš sundat hlasováním? Když to tedy nejde hlasováním, zastřelíš ho.”
„Krvavá revoluce — to nikdy!”
„Dobrá, tak žádná revoluce,” vzdal se Jason a povstal. Mnul si otráveně ruce. „Budeme tomu říkat jinak. Co takhle útěk z vězení? Ne, to by se ti taky nelíbilo. Už to mám — osvobození! Rozbijeme řetězy těch ubožáků, abychom je znovu použili v zemi, odkud byli odvlečeni. A nemusí tě trápit ta maličkost, že otroci je považují za svůj majetek a nebudou si o tom nápadu nic moc myslet — a tudíž přitom můžeš dokonce přijít k úrazu. Tak co — přidáš se v osvobozeneckém hnutí na mou stranu?”
„Nicméně je to revoluce.”
„Bude se tomu říkat, jak se tomu rozhodnu říkat já!” vzplanul Jason. „Buď potáhneš se mnou ve stylu, jak jsem to vymyslel, nebo tady zůstaneš, když odtud budem padat. Na to ti dávám svoje slovo.” Poodstoupil, aby si vzal trochu polévky a počkal, až se trochu uklidní.
„To nemohu udělat… opravdu nemohu,” meditoval Mikah a civěl na chladnoucí polévku jako do věštecké křišálové koule, aby v ní našel návod, co má udělat. Jason se k němu otočil zády.
„A nedopadneš jako on,” pronesl k Ijale varovně a ukázal lžící přes rameno. „Ne že by bylo nebezpečí, že se to někdy stane, protože pochází ze společnosti, která stojí pevnýma nohama na zemi, vlastně na hrobě, abych byl přesný. Tví lidé chápou jen konkrétní věci, a to ještě jen ty zjevné, a dokonce taková jednoduchá abstrakce, jako je víra, jde zřejmě mimo ně. Zatímco tento šašek s protáhlou lebkou dokáže myslet pouze v abstrakcích abstrakcí, a čím jsou neskutečnější, tím líp. Vsadím se, že dokonce mudruje o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly.”
„O tom nemudruji,” ozval se Mikah na důkaz, že naslouchá. „Ale občas o tom skutečně přemýšlím. Je to problém, který nelze jen tak mávnutím ruky přejít.”
„Slyšíš?”
Ijale přikývla. „Když nemá pravdu on a nemám pravdu já, pak ty jsi jediný, kdo má pravdu.” Vyslovenou myšlenku doprovodila spokojeným přikývnutím.
„To je od tebe velice hezké, že to říkáš,” usmál se Jason. „A taky pravdivé. Nečiním si nároky na neomylnost, ale s naprostou jistotou vím, že rozdíl mezi abstrakcemi a skutečnostmi dokážu rozpoznat mnohem líp než kdokoli z vás dvou, a určitě se dokážu s realitou obratněji vypořádat.” Natáhl si ruku přes rameno a pohladil se po zádech. „Schůzka klubu ctitelů Jasona dinAlta se nyní odkládá.”
„Jsi zrůdný nadutec!” vykřikl Mikah.
„Ty buď zticha.”
„Pýcha předchází pád! Jsi proklatec a modlářský bezbožník…”
„No dobrá.”
„… a mě rmoutí, že jsem kdy, by jen na prchavý okamžik, uvažoval o tom, že ti pomohu, nebo že budu stát po tvém boku, když budeš hřešit, a jímá mě strach, že to byla slabost mé duše, pro kterou jsem nebyl schopen odolat pokušení, jak jsem měl. Rmoutí mě to, ale musím učinit, co velí povinnost.” Zabušil vší silou na dveře a zvolal: „Stráže! Stráže!”
Jason upustil misku a začal se potácivě zvedat, ale uklouzl po rozlité polévce a upadl. Když se opět postavil na nohy, zarachotil zámek a dveře se otevřely. Kdyby dostihl Mikaha, než ten idiot otevřel ústa, umlčel by ho navždy, nebo alespoň uspal pěstí, než by bylo pozdě.
Jenže teď už pozdě bylo. Do místnosti nakoukl Narisi — Mikah zaujal navýsost dramatický postoj a ukázal na Jasona. „Chopte se toho muže a uvězněte ho! Udávám ho z pokusu o revoluci, z plánování marxistického povstání!”
Jason se skluzem zastavil, rychle couvl a ponořil ruku do brašny s jeho osobními věcmi, která ležela u stěny. Šmátral v ní, pak rozkopl její obsah a nakonec vylovil robustní vyklepávací kladívko z těžkého olova.
„Ty zrádcovská kryso!” zařval na Mikaha a ten se uchýlil k Narisimu, který pozoroval výjev s otupělým výrazem a přemítal o Mikahových slovech. I když při myšlenkových pochodech nevynikal rychlostí, reflexy měl v pořádku. Napřáhl štít, na který zachytil Jasonův úder, současně však obratně švihl kyjem a zasáhl Jasona na hřbetu ruky — znecitlivělé prsty se rozevřely a kladivo dopadlo na zem.
„Uděláme asi líp, když vy dva půjdete se mnou — otec si už poradí,” rozhodl Narisi, když vystrkoval Jasona a Mikaha před sebou ze dveří. Dveře zamkl a zavolal na jednoho ze svých bratrů, aby se postavil na stráž, a když se brali chodbou, své zajatce pobízel šoucháním. Ti se šourali ve svých želízkách na nohou: Mikah vznešeně jako mučedník a Jason nakvašeně a se skřípajícími zuby.
Edipon se dovtípil ihned, když přišla řeč na revoluci otroků, a pochopil situaci dřív, než Narisi dovyprávěl.
„Něco takového jsem očekával, takže to není žádné překvapení.” V očích se mu objevil zlověstný záblesk, když je zabořil do Jasonových. „Věděl jsem, že přijde den, kdy se mě pokusíš svrhnout, což byl důvod, proč jsem tomu druhému dovolil, aby ti pomáhal a naučil se tvoje dovednosti. Jak jsem předpokládal, zradil tě, aby získal tvoje postavení, které mu teď za odměnu dávám.”