Казка про водяників
— Як же це сталося? — поцікавився водяник Зелінка.
— А було це ось як. Крікекекеквок закохався. Крікекекеквок побачив принцесу Кваквакумку й запалав до неї коханням. Кваквакумка була дуже гарна. Черевце в неї було жовте, ніжки жаб'ячі, жаб'ячі губи від вуха до вуха, та ще вся мокра й холодна. Отака це була красуня. Нині вже немає таких.
— І що ж далі? — допитувався Зелінка.
— Що ж могло бути? Кваквакумка була гарна й пишна. Вона надималася й казала: «Квак». А Крікекекеквок очманів од кохання. «Виходь, — сказав він їй, — за мене заміж, і я принесу та дам тобі все, чого запрагнеш». А вона відповіла йому: «Квак, принеси мені блакить з неба».
— І що ж Крікекекеквок? — спитав Зелінка.
— А що? Сидів під водою й журився: «Крікекеке! Крікекеке!» Він поривався навіть заподіяти собі смерть і стрибнув у повітря, щоб утопитися. До нього ж ніхто ще не стрибав у повітря, й Крікекекеквок був перший.
— А що він зробив у повітрі?
— Нічого. Глянув угору, а над ним — блакитне небо; глянув униз, а під ним — також блакитне небо. Крікекекеквок здивувався. Досі-бо ніхто ще не знав, що небо відбивається у воді. Угледівши на воді небесну блакить, Крікекекеквок гукнув з подиву «квак» та булькнув у воду. Тут узяв він Кваквакумку собі на спину й вистрибнув з нею в повітря. Кваквакумка побачила на воді блакитне небо й скрикнула з радощів: «Ква-ква!» Бо Крікекекеквок приніс їй блакить з неба.
— І що далі?
— Нічого. Після того жили вони собі щасливо, й народилося в них багато жабенят. З тієї пори й вилазять водяники з води на берег дивитися, що небо є й там, де їхнє житло. Коли ж хто-небудь покидає своє житло й, ідучи, оглянеться назад, то вгледить, як і Крікекекеквок, небеса у воді. Чудові, блакитні небеса, еге. Квак!
— А хто це дослідив?
— Крікекекеквок!
Хай живе Крікекекеквок!
— І Кваквакумка!
Саме проходив повз них якийсь чолов'яга й подумав собі: «Ото сьогодні квакають жаби!» Схопив він камінь та й жбурнув у багновище. Вода бризнула навсебіч, щось хлюпнуло, й запала тиша: всі водяники пострибали до води, й тепер тільки через рік зберуться на нову конференцію.
______________________________________Газета «Lidové noviny», Прага, 25 січня 1923 року.
Оригінал
POHÁDKA VODNICKÁ
Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.
Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.
Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:
1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné
i jednoduché pohřební prů................................. vody;
2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;
3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;
4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;
5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;
6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;
7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;
8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;
9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;
10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu
a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.
Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.
Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”
“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”
“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.
“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”
“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”
“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.
