Druha planeta smrti

„Mam tě r’da. Uk’žu ti svou nejl’pši věc zn’va.”
„Já tě mám taky rád. Ale neukazuj — příliš mnoho hezkých věcí by mě jenom zkazilo. Dobrou noc.”
 
5
Příštího dne se Ijale Jasona držela, a když začalo nekonečné hledání krenoj, stoupla si v řadě vedle něho. Vyptával se jí, kdykoli se vyskytla vhodná příležitost, a před polednem z ní vytáhl vše z toho mála, co věděla o dění za pustou pobřežní planinou, po které se pohybovali. Oceán byl pro ni záhadou, která poskytovala jedlá zvířata, ryby a občas i lidskou mrtvolu. Někdy bylo vidět u pobřeží lodě, ale o těch nic nevěděla. Na druhé straně hraničilo jejich území s pouští, pustinou ještě nehostinnější než ta, v níž zápasili o existenci — pustinou z písku bez života, obývanou pouze d’zertanoj a jejich záhadnými caroj. Ta caroj mohla být zvířata, nebo možná nějaký druh mechanického dopravního prostředku — z Ijalina neurčitého popisu se nic z toho nedalo vyloučit. Oceán, pobřeží a pouš — to byl celý její svět, a nedokázala pochopit, že by mohlo existovat ještě něco jiného.
Jason však věděl, že existuje — dostatečným důkazem byl šíp a umínil si, že se všemožně vynasnaží zjistit, odkud pochází. A aby to zjistil, bude muset svoje postavení otroka změnit, až nastane vhodná chvíle. Rozvíjel si určitou obratnost, jak se vyhnout Ch’akově těžké botě — práce nebyla nijak namáhavá a jídla byl celkem dostatek. Jako otrok nemá jiné povinnosti než dělat to, co se mu řekne. Má tedy obrovskou příležitost dozvědět se o této planetě vše, co bude možné zjistit.
Později toho dne zahlédli v dálce jinou skupinu otroků, která se pohybovala ve stejném směru jako oni, a Jason si myslel, že se bude opakovat setkání podle vzoru z předchozího dne. Příjemně ho překvapilo, že tomu tak nebylo. Pohled na druhou partu otroků přivedl Ch’aku okamžitě do stav zuřivosti — jeho otroci se raději rozprchli všemi směry do bezpečné vzdálenosti. Ch’aka vyskakoval za zuřivého kvílení do vzduchu, bušil kyjem do svého koženého brnění, až se mu podařilo dostat do správného rozpoložení — pak se dal do úporného běhu. Jason, kterého tento nový vývoj situace silně zaujal, se držel v nevelké vzdálenosti za ním.
Tlupa otroků před nimi se rozptýlila a z jejího středu se vyloupla jiná ozbrojená postava v podobném koženém brnění. Oba otrokáři se k sobě řítili nejvyšší možnou rychlostí, a Jason doufal, že se o sebe roztříští, až do sebe narazí. Avšak než k tomu došlo, zvolnili a začali proti sobě kroužit za vydatného doprovodu nadávek.
„Nen’vidim tě, M’shiko!”
„Nen’vidim tě, Ch’ako!”
Slova to byla stejná, ale tentokrát je otrokáři vykřikovali jinak, zuřivě a beze stopy po společenské konverzaci.
„Zab’ju tě, M’shiko! Zas ty a tví smr’dlavi otr’ci lezte na me uz’mi!”
„Lžeš, Ch’ako — od z’dni c’sty to je me uz’mi!”
„Zab’ju tě, ty od z’dni c’sty!”
Ch’aka vyskočil, když ta slova vykřikl, a rozmáchl se kyjem k úderu, který by protivníka rozpůlil vedví, kdyby ho zasáhl. Avšak M’shika úder očekával a poodstoupil — vzápětí zaútočil v protiúderu kyjem, kterému se Ch’aka snadno vyhnul. Následovala rychlá výměna úderů kyji, při níž se jenom trochu zvířil vzduch — po chvíli se oba pevně drželi a souboj začal být vážný.
Váleli se po zemi, zaklesnuti do sebe, vydávali zuřivé, chrčivé zvuky — divoce se rvali. V takové blízkostí nebyly kyje k ničemu, teď se dostaly ke slovu nože a kolena — a Jason pochopil, proč má Ch’aka na chráničích kolen připevněny dlouhé bodce. To nebyl zápas podle nějakých pravidel, ale rvačka, při které se jeden snažil zabít druhého. Kožená brnění jim to nijak neusnadňovala, a rvačka se protahovala — na písku zůstávaly zvířecí zuby, odhozené zbraně a další drobnosti. Když se od sebe na chvíli oddělili, aby nabrali dech, vypadalo to na nerozhodný výsledek — ale zase se do sebe energicky pustili.
Situaci zvrátil Ch’aka, když zabořil svou dýku do písku a při následujícím převalení ji uchopil ústy za rukoje. Zatímco oběma rukama držel protivníkovy paže, prudce sklonil hlav a podařilo se mu najít v jeho koženém pancíři slabé místo. M’shika zavyl a odtáhl se, a když se namáhavě zvedl a postavil na nohy, krev mu stékala po paži a odkapávala z konečků prstů. Ch’aka po něm skočil, ale zraněný protivník včas uchopil svůj kyj a útok odrazil.
Při klopýtavé chůzi pozpátku se mu podařilo zraněnou rukou posbírat většinu svých zbraní, kterých se při zápasu zbavil, a spěšně ustoupit. Ch’aka za ním kus cesty běžel — vykřikoval přitom chválu na svou sílu a chytrost a pohrdání nad zbabělostí soupeře. Jason zahlédl, že v rozrytém písku leží krátký roh z nějakého mořského živočicha a zvedl ho dřív, než se Ch’aka otočil a začal vracet.
Jakmile nepřítel zmizel z dohledu, Ch’aka pečlivě prohledal místo, kde se zápas odehrával, a posbíral vše, co mělo jako zbraň nějakou cenu. I když do setmění ještě několik hodin zbývalo, dal znamení, že zde zůstanou, a rozdal večerní příděl krenoj.
Jason seděl a zadumaně žvýkal svůj příděl — Ijale se o něho opírala z boku a rytmicky pohybovala ramenem, jak drbáním zaháněla svědění po všelijaké havěti. Vším člověk neunikl, ty vylézaly ze svých úkrytů ve štěrbinách špatně zpracovaných kůží, aby se uchýlily do tepla lidského těla. Jason svůj příděl nejrůznějších parazitů již obdržel, a teď se přistihl, že Ijalin rytmus doplňuje svým drbáním. Jejich synkopické doplňování v drbání bylo příčinou, že dal průchod vzteku, který se v něm zvolna a nepozorovaně nahromadil.
„Dávám výpověď,” prohlásil a vyskočil na nohy. „Mám toho otrokaření až po krk. Kde se tady nejblíž dostanu k d’zertanoj?”
„Tam, dva dny c’sty. Jak chceš zab’t Ch’aku?”
„Já nechci Ch’aku zabít, prostě odejdu. Už dost dlouho jsem zneužíval jeho pohostinnost a těšil se z jeho kopanců.”
„To nem’žeš ud’lat,” vyjekla. „Bud’š zab’t.”
„Ch’aka mě sotva bude moci zabít, když tady nebudu.”
„Zab’je tě někdo j’ny. To je zak’n. Kdo ut’če, je zab’t.”
Jason se znovu posadil, ukousl další sousto z krenoj a zvažoval situaci. „Přemluvilas mě, abych ještě chvíli zůstal. Jenže já nijak neprahnu po tom, abych Ch’aku zabil — i když mi ukradl boty. A nechápu, jak mi může pomoct, když ho zabiju.”
„Tys nech’pavec. Až zab’ješ Ch’aku, b’deš novy Ch’aka. Pak b’deš moct ud’lat, co b’deš chtět.”
Samozřejmě. Teď, když to vyslovila, pochopil jejich společenská pravidla. Protože viděl otroky a otrokáře, mylně se domníval, že tvoří různé společenské třídy — ve skutečnosti zde byla jen jedna třída, která by se snad dala charakterizovat vzájemným požíráním. Mělo ho to napadnout, když viděl, jak Ch’aka úzkostlivě dbá na to, aby se k němu nikdo moc blízko nepřiblížil, a jak se každou noc vytratí do nějakého úkrytu. Tady platí zákon smečky v džungli ve své krajní podobě, kdy každý jedná za sebe, všichni ostatní jsou proti němu a postavení každého závisí na jeho síle a rychlosti reflexů. Kdokoli, kdo by zůstal sám, by se ze společnosti vyřadil a stal se tak jejím nepřítelem, který musí být bez okolků zlikvidován. Z toho všeho vyplývalo jediné: Ch’aku musí zabít, jestli se chce někam dostat. Nijak se mu to nezamlouvalo, ale bude to muset udělat.
Toho večera si Ch’aku hlídal a zapamatoval si směr, kterým se Ch’aka vydal, když se od nich vytrácel. Může samozřejmě jít oklikou, než se ukryje, ale s trochou štěstí by ho mohl najít — a zabít. Dopustit se úkladné vraždy uprostřed noci se mu protivilo, a než ho sem osud zavál, považoval zabití spícího člověka za nejzbabělejší způsob, jak existenci bližního ukončit. Jenže zvláštní okolnosti vyžadují zvláštní přístupy, a v přímém souboji se tomu těžkooděnci nemůže rovnat — zbývá tedy úkladná vražda nožem, či spíše nabroušeným rohem.
Podařilo se mu, třeba přerušovaně, spát až do doby něco po půlnoci, pak tiše vyklouzl z kůží, do nichž byl zahalen. Ijale věděla, že odchází, v odlesku hvězd zahlédl, že má otevřené oči, ale nepohnula se a nepromluvila. Tiše obešel spáče a vykradl se do temnoty mezi duny.