Druha planeta smrti

Hledat Ch’aku v záludnostech noční pustiny nebylo nijak snadné, ale Jason se nevzdával. Pozorně pátral ve stále větších obloucích, stále dál od spících otroků. Byly tam průrvy a rozsedliny utopené ve stínu — ty všechny musel s nejvyšší opatrností prohledat. Otrokář spal určitě v některé z nich, na sebenepatrnější hluk měl vytříbený sluch.
To, že se Ch’aka proti pokusům o úkladnou vraždu pojistil, Jason zjistil, až když zaznělo cinknutí zvonku. Cinknutí bylo tiché, sotva slyšitelné, ale Jason okamžitě znehybněl.
Cítil, že se ramenem opírá o tenký provaz, a když se opatrně odtáhl, zvonek zazněl znovu. V duchu proklel svou hloupost, když si vzpomněl, že z místa, kam se Ch’aka uchýlil ke spaní, už jednou zvonky zaslechl. Otrokář se každou noc obklopoval sítí z tenkých provazů, připevněných ke zvonkům, které vydají varovný signál, kdykoli se někdo pokusí za tmy přiblížit.
Zazněly dupající kroky a objevil se Ch’aka, nad hlavou mával kyjem a mířil přímo k Jasonovi. Jason se v zoufalém úsilí odkutálel — kyj zaduněl o zem — a pak se zvedl a prchal, seč mohl, proláklinou dolů. Cestou narážel na kameny a věděl, že kdyby o některý zakopl, znamenalo by to smrt, ale neměl jinou možnost než utíkat. Ch’aka, zatížen těžkou výstrojí, mu nemohl stačit, a Jasonovi se podařilo nezakopnout a udržet na nohou, dokud nenechal svého pronásledovatele daleko za sebou. Ch’aka řičel vzteky a vykřikoval za ním kletby, ale nedostihl ho. Těžce oddechující Jason zmizel ve tmě.
Do tábora, kde nocovali, se vrátil velkým obloukem. Věděl, že hluk mohl otroky probudit, a proto raději asi hodinu počkal, i když jím ledový předjitřní chlad třásl, než se opět do čekajících kůží zabalil. Obloha začala světlat, a Jason ležel, nespal a jen uvažoval o tom, zda ho Ch’aka poznal. Nakonec dospěl k názoru, že ne.
Když se rudé slunce vyšplhalo nad obzor, na vrcholku duny se objevil Ch’aka — třásl se vztekem.
„Kdo to byl?” zaječel. „Kdo ke mně v n’ci dol’zl?”
Zvolna mezi otroky procházel, vrhal zuřivé pohledy doprava i doleva, ale nikdo se ani nepohnul, pokud se zrovna nemusel vyhnout jeho nebezpečným botám.
„Kdo to byl?” zařval znovu, když se přiblížil k místu, kde ležel Jason.
Pět otroků ukázalo beze slova na Jasona, a Ijale se zachvěla a odtáhla od něho.
Proklínaje zrádce Jason vyskočil a rozběhl se z dosahu hvízdajícího kyje. Měl sice v ruce ostrý roh, ale i tolik soudnosti, že se nepokusil Ch’akovi v přímém souboji postavit. Při letmém ohlédnutí zjistil, že ho Ch’aka dosud pronásleduje — a přitom jen náhodou nezakopl o nohu, kterou nu jeden otrok nastavil do cesty.
Všichni jsou proti němu! Všichni jsou proti všem a nikdo si před nikým nemůže být jist. Zamířil mimo jejich tábor a vyškrábal se na vrcholek písečného přesypu — prudký svah zdolal za pomoci silných travin, kterých se občas přidržoval. Na vrcholku se otočil a skopl Ch’akovi do obličeje písek, aby ho oslepil. Ch’aka reagoval tím, že svižným pohybem stáhl ze zad samostříl, zasadil do něho kovový šíp, a Jason musel prchat dál. Ch’aka mu byl znovu v patách, i když namáhavě lapal po dechu.
Jason začínal pociovat únavu a uvědomil si, že protiútok odkládat dál nemůže. Dostali se už otrokům z dohledu — jejich souboj nebude mít žádné přímé svědky. Začal šplhat po popraskaném skalním svahu, pak se náhle otočil a skočil dolů. To Ch’aku zaskočilo, a když se k němu Jason snesl, stačil napřáhnout kyj jen zpola a švihnout jím stranou. Jason se před úderem sklonil a současně uchopil Ch’aku za ruku s kyjem a trhl s ní, aby využil její setrvačnosti a Ch’aku odhodil.
Když Ch’aka narazil na kameny, s hlavou stočenou k zemi, Jason mu už seděl obkročmo na zádech a pevně mu svíral bradu. Prsty mu přejel po náhrdelníku z různě dlouhých zubů, pak ho uchopil za hustý plnovous a zvrátil mu hlavu k sobě. Najeden dlouhý okamžik, v němž se nezmohl na osvobozující pohyb a převalení, se Ch’akovi krk zcela obnažil a v tomto okamžiku zabořil Jason ostrý roh hluboko do měkkého místa na krku. Na ruku mu vytryskla teplá krev, Ch’aka se pod ním hrozivě pohnul — a vydechl naposled.
Jason se zvolna vztyčil, najednou pocítil velkou únavu. Protagonisty výjevu byli jen on a jeho obě. Foukal ostrý, studený vítr, který unášel šustící zrnka písku a zmrazoval pot na čele. Povzdechl si, otřel krví potřísněné ruce o písek a začal mrtvolu svlékat. Když uvolnil a stáhl chránič hlavy, upevněný silnými popruhy, zjistil, že Ch’aka se ze středního věku těšil už před delší dobou. Plnovous měl místy šedivý a silně prořídlé vlasy šedivé zcela. Obličej a bezvlasá část hlavy vynikaly smavou bledostí, protože je neustále zakrýval chránič.
Trvalo dlouho, než se mu podařilo všechny chrániče a výztuže stáhnout a než se do nich zasoukal sám. Pod kůží a pařátovými návleky na nohou objevil svoje boty, špinavé, ale nerozbité. Radostně si je natáhl. A když nakonec vydrhl chránič hlavy pískem a připevnil si jej, Ch’aka se znovu narodil. Mrtvola na písku patřila prostě nějakému otrokovi. Jason vyhloubil mělký hrob, uložil do něho mrtvolu a zasypal jej.
Pak, obtěžkán zbraněmi, vaky a samostřílem a s kyjem v ruce, vydal se rozvážným krokem zpátky k čekajícím otrokům. Jakmile se objevil, otroci se loudavě zvedli a zformovali řadu. Jason si povšiml, že si ho Ijale úzkostlivě prohlíží, že se snaží zjistit, kdo souboj vyhrál.
„Jedna nula pro návštěvníky!” zvolal, a Ijale mu oplatila nevýrazným, polekaným úsměvem, než se odvrátila. „Všichni čelem vzad a pochodem zpátky, odkud jsme přišli. Pro vás otroky svítá nový den. Vím, že tomu ještě nevěříte, ale chystají se velké změny.”
Hvízdal si, když se loudal za řadou a radostně okusoval první kreno, které našli.
 
6
Navečer rozdělali na pobřeží oheň a Jason se posadil zády k bezpečí oceánu. Chránič hlavy si sundal — ta strašnost ho bolestivě tlačila do hlavy — a zavolal k sobě Ijale.
„Slyš’m, Ch’aku. Jak si přej’š.”
Spěšně k němu přiběhla, natáhla se na písek a začala ze sebe stahovat pásy ze surové kůže.
„Ty máš ale o mužích mínění!” vybuchl Jason. „Posaď se — chci si s tebou jenom popovídat. A jmenuju se Jason, ne Ch’aka.”
„Ano, Ch’ako,” řekla a vrhla krátký pohled na jeho obnaženou tvář, pak se odvrátila. Zabručel a přistrčil jí košík s krenoj.
„Koukám, že změnit zdejší společenský pořádek nebude nic jednoduchého. Řekni mi, zatoužilas někdy ty sama nebo někdo z ostatních po svobodě?”
„Co to je?”
„No — tím jsi mi vlastně odpověděla. Když má člověk svobodu, nemůže být otrokem ani otrokářem, a může jít, kam chce, a dělat, co se mu zlíbí.”
„To se mi nel’bi,” otřásla se. „Kdo by se o mě star’1? Jak bych nal’zla krenoj? Nal’zt krenoj, to m’si byt moc otr’ku pohr’madě jen jed’n by hlad’věl.”
„Když budeš svobodná, můžeš se spojit s jinými svobodnými lidmi a hledat krenoj společně.”
„To je pit’most. Jak jed’n otr’k kreno nal’zne, sni ho a nep’děli dr’he, když ho pan ned’nuti. Ja jim r’da.”
Jason se poškrábal v rašícím plnovousu. „Všichni rádi jíme, ale to neznamená, že musíme být otroky. Ale koukám, že dokud tady u vás nedojde k radikálním změnám, nebudu mít s osvobozováním člověka moc štěstí. Zatím se raději svěřím bezpečnostním vynálezům a la Ch’aka, abych zůstal naživu.”
Zvedl ze země kyj a odkráčel do tmy — tiše obcházel tábor, dokud nenašel dostatečně prostornou vyvýšeninu s příkrými stěnami. Řídil se hmatem, když vytahoval z vaku kolíčky a zasazoval je do řady, aby do jejich vidličkových výřezů pečlivě natáhl kožené řemínky. Konce řemínků upevnil k citlivě vyváženým kovovým zvonkům, které se při sebemenším doteku rozeznívají.
Ráno pokračovali v pochodu. Dorazili k hraniční kupě kamení, a když se otroci u ní zastavili, Jason jim dal znamení, aby šli dál. Ti ochotně vyhověli v radostném očekávání, že se stanou svědky zajímavého souboje o nárok na území, na které neoprávněně vstoupili. Jejich naděje se začaly naplňovat, když o něco později zahlédli na pravé straně v dálce řadu otroků, z níž se oddělila jedna postava a zamířila k ním.