О зачарованном нищем

Газета «Národní listy», Прага, 25 декабря 1920 года. 
Оригинал
Karel Čapek
  
O ZAČAROVANÉM TULÁKOVI
 
A kdyby vám, děti, někdo řekl, že pohádky nejsou žádná pravda, tak mu nevěřte. Jsou pravda a dost. Vždyť má babička, dej jí Pánbůh věčnou slávu, viděla na vlastní oči hadí královnu, a u nás v Úpě i v Metuji byl opravdu vodník, a psí rusalky, o kterých jsem jednou vypravoval, také opravdu jsou, to vám dosvědčí pan Jirásek, co napsal tolik knížek, a takové svědectví něco vydá; říká se jim vyžlata. Vždyť i tuhle v Praze je jeden veliký dům, Rudolfinum se jmenuje, a tam se scházejí kouzelníci čili čarodějové a mocně čarují; když jeden z nich řekne “čáry máry fuk”, lítají vám pečení holubi ve vzduchu, a když druhý vykřikne “enyky benyky”, zmizí ti pečení holubi a nenechají po sobě ani smrádku; tak ti kouzelníci neboli poslanci pořád čarují proti sobě a pořád není nic vidět; a že tohle je svatá pravda, dosvědčí vám i váš tatínek. Také je v Praze jedna kouzelnice, která prorokuje budoucnost, a já sám znám jednu rusalku s hvězdovýma očima. Z toho vidíte, že pohádky opravdu jsou, a kdo tomu nevěří, nesmí dál číst.
Byl tedy jednou tulák, v jedné kapse měl díru a v druhé ani tu ne; to byl jeho celý majetek. K tomu všemu byl chudák němý a měl vešky v šedivých vlasech a byl tak bídný, že ho nikde ani přespat nenechali; taktak že mu někdo dal plesnivý kousek chleba, a tu ten tulák ani poděkovat nemohl, jen se tak divně a přepěkně koukl světlounce modrýma očima a šel zase dál. A co se dotýče spaní, nu bože, někde je seno, někde je sláma; a když už dočista nebylo čím se přikrýt, přikryl si tulák aspoň očička vrásčitými víčky a šlo to také.
Spí tak jednou ten němý tulák v prázdné hlídačově budce a zdá se mu kdesi cosi, snad že je v ráji; taková věc se může zdát i chudému člověku. A co tak spí, nahodil se tu človíček zlodějíček a chtěl také přespat v té budce. Leze vám dovnitř a nahmatá potmě tuláka. Snad to je kolega, napadne ho, a hned sahá tulákovi do kapes, nemá-li tam zlaté řetězy nebo diamantové prsteny z nějaké krádeže. V jedné kapse najde díru a v druhé docela nic; to, děti, je tuze málo i pro vychrtlého zlodějíčka, a tak ten taškář nechal tulákovi v kapsách to nic a tu díru a lehl si na druhou stranu budky, aby se aspoň vyspal.
Leží zlodějíček a nemůže hnedle usnout; to jistě neměl čisté svědomí. A jak leží, dělá se v boudě divné, spanilé světlo, že se až hrdlo svíralo tou krásou, a v tom tajemném světle se zjeví tři bílé stařeny. V zlodějíčkovi hrklo leknutím a on se udělal ve svém koutě maličký jako hromádka popela, jako suché stéblo, jako třikrát složené nic, aby ho nikdo nenašel. Ale ty tři stařeny se naklonily k spícímu němému tulákovi a první z nich řekla:
“Sestry, jak pokojně spí nejchudší člověk na světě.”
“Nejchudší člověk,” řekla druhá, “a přece najde místo, kde je největší poklad na světě.”
“Ale až po své smrti,” dodala třetí.
Třikrát složené nic, maličký zlodějíček, zastříhal ušima.
“Ano, až bude pochován,” řekla první stařena.
“Neboť právě na tom místě, kde bude pochován,” pravila druhá, “je uložen největší poklad na světě.”
“Tak je souzeno,” dokončila třetí.
“A kde bude pochován?” vylítlo najednou ze zlodějíčka, ale hned toho litoval: sotva to dořekl, tři stařeny sudičky zmizely a zůstalo po nich jen to divné, čarovné, tesklivé světlo, kterým se až hrdlo svíralo, a v tom světle tiše, pokojně oddechoval spící němý tulák.
Zlodějíček si sedl a přemýšlel: Tak tedy je souzeno, že tenhle děda bude jednou pochován na místě, kde je uložen největší poklad na světě. Věčně tu nebude, vždyť je jako pára nad hrncem. Já medle se ho už nepustím; půjdu všude s ním, a až umře, počkám, kde bude pochován; a zrovna na tom místě pak budu kopat a najdu poklad. Lidičky, já jsem chytrý! S tak velkou chytrostí je zrovna škoda krást; takový chytrák jako já se hodí k lepším věcem. Až najdu ten poklad, koupím si automobil a panství a kožich a zlaté prsteny, a kdyby pak na mne přišel nějaký zloděj, ježíšmankote, já bych mu dal! Co, ty kujóne, ty vrahu, ty ničemo zlodějská, krást mně mé prsteny? Marš na šibenici! Ba jo, řekl si zloděj, to všechno udělám, jen co ten děda umře a já najdu poklad na tom místě, kde bude pochován.
Sotva se rozbřesklo a němý tulák si vytřel spánek z modrých očiček, zlodějíček hned na něj: kdo prý je a kam nyčko jde a kdesi cosi. Němý dědeček mu, to se rozumí, neřekl na všechny ty otázky ani slova, jen se pěkně modře díval.
“Němáku němá,” povídá zlodějíček, “abys věděl, já teď půjdu všude s tebou; a kdybys mně chtěl pláchnout, tak ti natluču, namouduši natluču, víme? Tak, a teď hybaj do světa!”
Šel tedy tulák ode vsi ke vsi, a zlodějíček pořád na krok za ním, aby ho z očí neztratil. Šel tulák od lidských dveří k lidským dveřím; někde mu dali kus chleba a někde zlé slovo; zlé slovo mu zlodějíček nechal, ale kus chleba mu vzal a snědl sám; někde zlodějíček ukradl kuře nebo králíka a upekl si ho na ohni, ale tulákovi nedal ani kostičky olíznout. Ať umře hladem, myslel si, aspoň budu dřív dědit ten poklad. Ale němý dědeček ne a ne umřít; pořád šel ode vsi ke vsi, a zlodějíček pořád krok za ním, a tak spolu prošli skoro celý svět.
Jednou šli dlouhým černým lesem a byla už noc a byla zima. O půlnoci přišli k osamělé hospodě v lese. Dědeček tulák zatloukl na dveře, a přišel mu otevřít hospodský Jíra, a ten Jíra byl loupežník. Dědeček ukazoval rukama, aby ho Jíra jako nechal někde přespat, na půdě nebo v chlívku; ale Jíra jen hrozně zaklel a zabouchl starému tulákovi dveře před nosem. Dědeček se ohlíží a vidí psí boudu, kde leží ohromný pes, a to byl krvavý vlkodlak. Ale dědeček se docela nic nebojí a šourá se k boudě; a ten zlý vlkodlak pěkně vstane, zamete trochu ocasem a pustí dědu do své teplé boudy. Tu si řekl zlodějíček: A to já si tam také lehnu. A žene se k boudě. Ale vlkodlak vyskočí, vycení zuby a v prsou mu to začne strašně vrčet, jako by se tam něco chtělo utrhnout; když se to utrhne, bude to, lidičky, ukrutné kousnutí. Zlodějíček honem uskočil až ke dveřím a zabouchal na ně. Loupežník Jíra otevřel a ptal se škaredě, co kdo chce.
“Prosím vás, hospodo,” jektal zlodějíček, “pusťte mne dovnitř, nebo mne ten váš pes sežere.”
“Tady se platí,” řekl Jíra.
“Já vám zaplatím,” křikl zlodějíček, “až vykopu ten poklad.”
Tohle Jíra slyšet, hned chytl zlodějíčka za límec, a teď, jářku, ven s tím, jaký poklad a kde je. Chtěj nechtěj musel zlodějíček vypravovat, jak viděl ty tři sudičky a jak prorokovaly, že na místě, kde ten němý tulák bude pochován, se najde největší poklad na světě. Inu, tohle Jíru přenáramně zajímalo; pětkrát se na všechno zeptal, a pak zamkl zlodějíčka do komory, vyhrnul si rukávy, plivl do dlaní a začal přemýšlet.
Půjdu já s tím tulákem, řekl si, a až umře, podívám se, kde ho pochovají, a na tom místě vykopu poklad. A za ten poklad si koupím zámek, a jedna komora bude plná dukátů; a přijdou-li tam na mne loupežníci, kruci turci, já je zabiju. Na tyhle věci myslel až do rána. Ráno si uřízl půl centu slaniny, dal do pytle a čekal, až se němý tulák probudí a půjde dál, aby šel za ním. Dědeček se probudil, pohladil vlkodlaka, umyl si oči a pustil se po silnici dál. Loupežník Jíra za ním.
Zatím zlodějíček zůstal zavřen v komoře. Ráno dostal strach, aby se mu dědeček neztratil, i udělal se tenký, tenoučký jako žíně a protáhl se klíčovou dírkou ven; a tu viděl, že dědeček už odchází a Jíra za ním. Běžel zlodějíček za nimi, ale Jíra vytáhl z opasku strašný řeznický nůž a ukazoval: Člověče, jdi si jinou cestou, nebo tě šmik šmik podřežu. Zlodějíček se lekl, zůstal pozadu a přemýšlel, jak to udělat, aby se pomstil a aby mu Jíra dědečka neukradl.